Legenda o vzniku Japonska

Izanagi a Izanami

Země byla tehdy ješte beztvárná a vypadala jako olejovitá kaše nebo rosolovitá medúza plovoucí na vodní hladině. Postupně se však v ní oddělila suchá zem od mořské vody. Močály pomalu vyschly a vytvořila se rozlehlá planina. Právě tehdy se na Zemi zrodilo 7 generací bohů. Nejznámejšími se z nich stali Inzanagi a jeho žena Izanami. Takto vypráví vznik vesmíru kronika Kodžiki. Izanagi, muž který vybízí, a jeho žena Izanami, dostali úkol dokončit budování rodícící se Země. Stáli na Vznášejícím se nebeském mostu (duze) a Drahocenným nebeským kopím míchali zahuštující se mořskou vodu. Potom oštep vytáhli a z kapek, které vypadaly zpět a vzsrážely se, vznikl ostrov Onogoro. Ten se stal Ústředním sloupem země. Oba bohové na něj sestoupili, aby se spojili jako manžel a manželka. Z jejich spojení se zrodily japonské ostrovy i ostatní bohové. Vzniklou zemi pojmenovali Ójašimaguni (Velká země četných ostrovů). Izanami dále privádí na svět rozmanitá božstva - strážné bohy hor, moří, stromů atd. Při porodu boha ohně však ale umírá. Izanagi se s její smrtí nemůže smířit, vydává se tedy za Izanami do podsvětí. Neuposlechne zákazu podívat se na ni a vstoupí dovnitř. Vylekán pohledem na rozkládající se tělo prchá pryč, ale Izanami, pokořena, že ji muž viděl v takovémto stavu, za ním pošle čarodějnice Země temnoty. Tato záhrobní božstva jej zastihnou až u Průsmyku rovnosti (Jomocuhirasaka) mezi světem a ríší mrtvých - tam Izanagi zatarasí cestu obrovským balvanem. Izanami vysloví trest - každý den připraví o život tisíc lidí . Izanagi ji odpovídá, že v takovém případě se postará o to, aby každý den bylo 1500 porodů. A tak se opravdu stalo. Denně na Zemi lidé umírají a rodí se.

Izanagiho božští potomci

Po návratu domu musí Izanagi vykonat obřad očištující od styku se smrtí a podsvětím. Z odložených šatu se zrodí dvanáct bohu, při koupeli dalších 14. Tři z nich označí Izanagi jako své vznešené děti. Jsou to Amaterasu (zrozena při umývání jeho levého oka), Cukujomi (pravé oko) a Susanoo (při mytí nosu). Amaterasu, Zářící nebesa, dostává se do správy Planiny vysokých nebes - je bohyní Slunce. Cukujomi, bůh Měsíce, se stává vládcem záhrobní ř íše. Temnému Susanoovi je sveřena vláda Mořských planin. Susanoo se však chová stále divočeji a působí v zemi velké škody. Rozhněvaná Amaterasu se skryje ve skalní jeskyni, svět se tudíž ponoří do tmy. Rozrušení bohové se radí o tom, jak bohyni z úkrytu vylákat. Před vchod do jeskyně postaví zrcadlo - Amaterasu, zaujata vlastním obrazem, nepotlačí zvědavost a nakonec vychází ven. Na svět se opět vrací světlo a začne střídání noci a dne.

Posvátné zrcadlo

Vlády v Zemi četných ostrovů se ujal vnuk bohyně Amaterasu - Hikoho no Ninigi. Před odchodem dostal od své babičky na znamení moci tři dary : zrcadlo (jata no kagami), bájný meč (kusanagi) a šňůru s korálky (jasakani no magatama). Tyto předmety jsou součástí korunovačních klenotů. Poté sestoupili Ninigi na zemi a to v oblasti Hjúga, což je dnešní Kjúšú. Zanedlouho se oženil s krásnou dcerou pozemského boha Ójamacumiho. Ten si však prál, aby si vzal i jeho starší dceru, která ale byla velmi nehezkou. Jelikož Ninigi to odmítl, stal se on i jeho potomci, pozdejší japonští císařové, smrtelnými. Kdyby si prý vzal obe dcery, byl by jeho život pevný jako skála a trval by věčně. Niniguv pravnuk Džimmu úspešně dobýval další části ostrovní říše, až se usídlil v okolí místa Naniwa, což je dnešní Ósaka. Založil japonské císařství a stal se jeho prvním císařem - mělo se tak stát roku 660 před naším letopočtem. Podle tohoto by nynější císař měl být podle tradice již 125. členem této dodnes vládnoucí dynastie. Popisem založení císařství končí v kronice Kodžiki první část, obsahuje pouze mýty a báje. Novější záznamy jsou historicky hodnověrnější, na rozdíl například od nejisté existence Džimmua.

Navštívíme-li dnes šintoistickou svatyni, zjistíme, že mezi nejvíce uctívané předměty patří zrcátka, která připomínající právě bohyni slunce Amaterasu. Malá zrcátka najdeme i v mnoha japonských rodinách, kde se jich například užívá při obřadech na uctění památky předků jednotlivých rodin. Samo posvátné zrcadlo, které podle mytologie darovala bohyně Slunce Amaterasu japonským císařům, je uctívané již nejméněšestnáct století ve svatyni v Ise. Vstoupit do vnitřní svatyně (Naikú) smí však pouze císař, běžní návštěvníci nespatří tuto svatyni ani z dálky, neboť je obehnána čtyřnásobným oplocením, v jehož středu jsou umístěny ještě další svatyně. I za první vnější hradbu mají přístup jen šintoističtí kněží. Posvátné zrcadlo je přenášeno - ovšem stále pečlivě zabalené - na nové místo každých 20 let. Po uplynutí této doby se totiž všechny svatyně zboří a opodál se postaví do detailu stejné. Tento starý zvyk má symbolizovat stále se obnovující sílu bohyně Slunce Amaterasu.